Rozhovor s Vlastimilem Špinkou, držitelem Medaile MŠMT
Pan Vlastimil Špinka, ředitel ZŠ Václava Havla v Poděbradech, je dlouholetý realizátor eTwinningových projektů. K nejlepším z nich patří série Slovanských sborníků, které byly oceněny Národní cenou eTwinning i Evropskou jazykovou cenou Label. Dne 28. března 2018 byl u příležitosti Dne učitelů oceněn nejvyšším rezortním vyznamenáním, Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 2. stupně. Je nám ctí, že patří mezi aktivní eTwinnery a ochotně nám poskytl rozhovor o své práci.
Jaká byla Vaše cesta za učitelskou profesí? Byla to pro Vás jasná volba?
Představa být učitelem ve mně zrála od dětského věku, a tudíž od začátku studia na gymnáziu vše směřovalo k naplnění dětského cíle. Gymnázium mě nebavilo, ale pedagogická fakulta už naplňovala zčásti moje představy. Začal jsem učit jako nekvalifikovaný učitel hned po maturitě v 18 letech /já vycházel z 8. třídyJ/ a následně již během vojenské služby jsem studoval dálkově pedagogickou fakultu. Tatínkova představa byla taková, abych se nejdříve vyučil a pak studoval dál. Později byl ale náležitě pyšný na moje výsledky. Ať jsem byl žák, student, učitel či ředitel, vždy se 1. září ptal stejně: „Jak jste zahájili?“ Dnes mi, bohužel, už tuto otázku nepoloží. Maminka mě podporuje od samého začátku a o dění ve škole se zajímá.
Co máte na své práci učitele/ředitele nejraději a co je pro Vás nejtěžší?
Přímé práce se žáky mám jako ředitel velmi málo, a proto si ji opravdu v 8. D užívám. Snažím se u nich nastartovat chuť po poznání, objevovat, experimentovat, smysluplně využívat digitální technologie. Ano, to vše lze u žáků probudit i při hodinách mateřského jazyka. Výuku se snažím vždy realizovat prostřednictvím reálného života, např. učivo skladby je vhodné procvičovat na aktuálních sděleních – např. prostřednictvím webu, literaturu vždy opírám o poznání konkrétní dobové situace – dějiny, praktický život, např. setkání spisovatelů v době národního obrození – jak asi vypadalo to místo – kavárna, vybavení domácností a podobně. Samozřejmé je využití digitálních technologií – mobily, čtečky, počítač, od 6. ročníku žáci umí připravit prezentaci přečtené knihy v power-pointu, používat prezentér, nebojí se vystupovat, získávají sebevědomí. Společně se žáky mě taková výuka více baví, není to nuda. K těžkým okamžikům učitelské profese patří hodnocení žáků, zajištění objektivity a motivačního faktoru do další práce. Ale myslím, že díky praxi a neustálému vzdělávání toto zvládám, učím žáky hodnotit sebe samotné, ale mají příležitost hodnotit i mě. Přijmout zpětnou vazbu a poučit se z ní je do života ideální kompetence.
Je Vám bližší být učitelem nebo ředitelem?
Být ředitel je pro mě obrovská profesní výzva. Zde se skutečně uplatní všechny dosavadní zkušenosti, člověk má možnost profesně růst a sledovat výsledky své práce v širším kontextu. Mně osobně se líbí, že se mi podařilo sladit profesi ředitele i učitele. Ony se totiž navzájem ovlivňují a doplňují. Impulzem přihlášení do konkurzu byla právě vize profesně se realizovat a zkusit budovat školu i tým tak trošku jiným způsobem. Začátky lehké nebyly a sám vnímám, že se profesně zdokonaluji. Za spolupráce všech zaměstnanců Základní školy Václava Havla se nám opravdu daří budovat skvělou školu pro žáky i zaměstnance. Jim patří obrovský dík.
Když se vrátíte do svých žákovských let, je něco, co byste si s dnešními žáky rád vyměnil? V čem vidíte hlavní rozdíly, když srovnáte tehdejší a dnešní situaci ve školách?
Vyměnil? Víte, že mě nic nenapadá? „Lákadel“, která jsem já v raném školním věku nepoznal, je sice dnes moc, ale svoje žákovská léta vnímám jako vynikající čas dětství v určité době. Hlavní rozdíl mezi dnešní a tehdejší školou je především v rychlosti vědeckého pokroku, poznání, společenských změn, včas reagovat na výzvy. Život je dnes v podstatně akčnějším rytmu a musíme se rychle přizpůsobovat změnám. Dříve měly učebnice platnost desítky let bez sebemenších změn, dnes připravíte učební plán na rok a zcela jistě ho příští rok nevyužijete. V minulosti učitel vystačil se znalostmi z pedagogické fakulty mnoho let, ale dnes se musí neustále systematicky vzdělávat, což je nutné, aby uměl reagovat na všechny změny. Materiální vybavení škol, svobodná volba metod a didaktických postupů je zcela v kompetenci učitele, a pokud je kreativní a schopný spolupráce, tak má nesrovnatelně lepší podmínky vzdělávat žáky než v minulosti. Já sám se třeba rád od žáků něčemu přiučím, nemám problém přiznat chybu, což za mého vzdělávání bylo zcela nemožné. Bohužel vnímám zásadní rozdíl mezi dobami v rostoucí závažnosti řešených výchovných problémů ve školách. Na druhou stranu je mou snahou těmto dětským selháním předcházet, třeba vytvářením bezpečného klimatu ve škole. Proti negativním vlivům mimo školu jsem ale skoro bezbranný.
Co by nemělo chybět dobrému učiteli? Máte Vy sám nějaký vzor, který Vás ve Vaší práci inspiruje?
Dobrý učitel je vnímavý ke svému okolí, empatický, systematicky se vzdělává, pracuje na svém profesním růstu, je ochotný ke spolupráci, je platným členem pedagogického týmu školy, žákům ukazuje cestu k poznání, doporučuje, vzbuzuje u nich chuť a touhu po vzdělávání, podporuje hledání více řešení, umí používat digitální technologie, sdílí svoje úspěchy a postupy, umí hodnotit sám sebe i žáky a spolupracuje s rodiči. Tady je mým vzorem zejména v houževnatosti, píli, plánování cílů svého profesního rozvoje doc. Lenka Slavíková, která stála u zrodu katedry školského managementu UK Praha, kde jsem studoval. Samotné studium školského managementu mě nejen vrátilo zpět do školních let, ale skutečně nasměrovalo správnou cestu – „jak vést školu a být úspěšným lídrem“. Několik let jsem s katedrou školského managementu externě spolupracoval a snažil se předat zkušenosti novým ředitelům, což pro mě bylo dalším stupněm osobního profesního rozvoje. Nejsem zastáncem či příznivcem plošné implementace „nových a zaručených“ metod do chodu školy, ale preferuji rozmanitost, inspiraci vším dobrým a sdílením vlastních zkušeností. V posledních letech se intenzivně věnuji mentoringu a jeho uplatnění v praxi.
V čem je škola, kterou vedete, jiná, lepší než ostatní?
Škola je pulzující organismus, který má několik částí – žáky – rodiče – zřizovatele – zaměstnance, kteří spolupracují, jsou v rovnováze a vzájemnými partnery ve vzdělávání a výchově, jinak to nejde. Vypadá to jednoduše, ale je to každodenní systematická práce. Hlavní pilíře naší školní vzdělávací strategie bych vyjádřil pojmy – komunikace, bezpečí, prevence, spolupráce, tolerance, řízení, klima, systematicky promyšlený vzdělávací proces, motivace, sebehodnocení a hodnocení, vzdělávání zaměstnanců, rovné příležitosti, integrace, podpůrná opatření – vše rozumně propojené v kontextu moderního vzdělávání. Tato strategie a její důsledné naplňování nás staví do pozice, že jsme lepší. Snažíme se dělat věci jinak, často volíme netradiční řešení, a tím se stáváme atraktivní školou. Samozřejmě nezapomínáme na internacionalizaci školy – zapojení žáků i pedagogů do programů Erasmus+ či eTwinning. Zcela unikátní je systém interního vzdělávání pedagogů tzv. MePo – metodický pondělek. Nyní nás čeká MePo se zaměřením na diferenciaci výuky – pedagogové v malých skupinkách představí vlastní video z hodiny se zaměřením na diferenciaci a od ostatních kolegů se jim dostane supervize.
Máte nějaký osvědčený recept, jakým způsobem se Vám daří žáky a pedagogy nadchnout pro projektovou práci, ať se již jedná o eTwinning či projekty Erasmus+?
Jednoznačně to je metoda osobního příkladu, na kterou nedám dopustit a sám se jí řídím. Osobně se zapojuji a realizuji projekty eTwinning, Erasmus+, školní i třídní projekty. Myslím, že tvrzení o naší škole – pracujeme v týmu na společném cíli – je tímto zcela potvrzeno. Ve škole funguje velmi dobře mentoring – pomoc a vzájemná spolupráce. Umět připravit a realizovat projekt je u některých pedagogů stanoveným cílem jejich profesního rozvoje na daný školní rok. Též se snažím i v rámci možností finančně podpořit tyto nadstandardní aktivity. U žáků je to především motivace – noví kamarádi, možnosti, metody – co budeme dělat. Těžší to mám vždy trochu v šesté třídě s novými žáky, ale velmi rychle sami poznají, co jim projektové vyučování přináší. Dokonce v rámci sebehodnocení umí pojmenovat i přínos pro vlastní rozvoj. Musí se jim dát prostor k seberealizaci, každému! Podpořit je v jejich práci a podat pomocnou ruku. Zkrátka je nenásilně vést k cíliJ
Prozradíte nám Vaše plány týkající se rozvoje Vaší školy do budoucna?
Samozřejmě se snažíme, aby škola „šla s dobou“ a měla co nejlepší podmínky pro vzdělávání. Tady plánujeme a se vstřícným postojem zřizovatele se nám to docela dobře daří. Realizujeme snad nejlepší projekt v historii školy 100 let ČSR – co bylo na začátku? Každý měsíc ve vestibulu školy představí jeden ročník za přítomnosti Školního parlamentu výsledky svého snažení při odhalování okolností vzniku ČSR – 9. ročník představil situaci na frontě, 8. ročník dobové školství, 7. ročník – co se jedlo a pilo včetně ochutnávek chlebové polévky, koláčů…nyní čekáme na 6. ročník – finance, 5. a 4. ročník – jak se žilo a pracovalo ve městech a na vesnicích, 1. až 3. ročník připravuje podzimní výtvarnou vernisáž „Koník a letadélko“ /inspirace T.G.Masarykem – kůň a M.R.Štefánikem – letadla/. Úsilí tedy nyní směřuje tímto směrem – důstojně si připomenout oslavy 100. výročí vzniku ČSR, ale i posílit v žácích občanskou statečnost, českou státnost v kontextu dnešní Evropy, zajímat se o dění ve svém okolí, nebýt lhostejný. Třeba jako pan prezident Václav Havel, podle kterého se škola jmenuje a v naplňování odkazu aktivního občanství a statečnosti nám může být příkladem. Podařilo se mi zajistit finanční prostředky na vzdělávání našich pedagogů přímo na fakultách – jeden či dva dny stáže na přednáškách či seminářích s cílem osvojit si nejnovější didaktické poznatky. To bylo mým dlouhodobým cílem v oblasti efektivního vzdělávání pedagogů a letos se ho podaří splnit. Plánů je ale strašně moc. Samozřejmě to klade i vysoké nároky na pedagogický sbor školy, jeho vzdělanost a ochotu provádět změny.
Nejen při pedagogické profesi je důležitý odpočinek. Máte čas na relaxaci? Jak odpočíváte a jakým způsobem nabíráte síly?
Relaxuji samozřejmě rád, čas je nutné si vždy najít. Těším se na možnost prožít hodiny na zahradě, kterou zvelebuji dle svých představ. Lékem na psychickou odolnost je procházka mimo civilizaci – chvíle klidu, případně pronikání do tajů digitální techniky. Rád trávím čas i s vnoučatyJ . Velice rád zhlédnu na dvd či v reálu klasiku českého dramatu, například Macháčkovo zpracování Našich furiantů na půdě Národního divadla je něco skvělého.
Dal byste na závěr nějakou radu kolegům – pedagogům? Jaký je podle Vás klíč k tomu, aby byl učitel oblíbený?
Náš školní vzdělávací program „Škola poznání“ má kouzelnou motivaci citátem J. A. Komenského: „Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřímný srdcem. Miluj a tak milován budeš.“ Toto bych doporučil učitelům, aby se tím sami řídili, chovali se v duchu Komenského odkazu a naplňovali ho v každodenní práci se žáky i s rodiči. Pak budou učitelé nejen oblíbení, ale budou hlavně dobrými učiteli.